Co myslíš?
Nemohu Ti nic nabídnout. A jediné, čeho se chci v tuhle chvíli vzdát, je moje samota.
Nejsem si jistá, jestli v Tobě chci něco probouzet. A jediné, co jsem v tuhle chvíli schopná Ti dát, je mé bolavé, polorozbořené srdce.
Velice lákavá nabídka do začátku, co říkáš?
Vlastně si ani nejsem jistá, jestli chci narušovat tu nejistotu, kterou mezi sebou teď máme. Přeci jen, je to teď to jediné, co mezi námi je, a já jsem i za to vděčná.
A svým způsobem mi to i vyhovuje, a svým způsobem mě to i baví.
Baví mě, jak se mi postupně odkrýváš a necháš mě, abych v Tobě objevovala ty záhady, s jejichž množstvím stoupá i množství mé zvědavosti.
Baví mě, že každý dotyk a přiblížení je nejisté a svým způsobem v napětí, aby se nepokazilo.
Baví mě ta touha, kterou cítím, když se naše rty přiblíží. Ale nikdy ne natolik, aby byla dovršena a uspokojena tím, co by následovalo.
Baví mě Tvůj pohled – tak pronikavý, jakoby mě sváděl za Tebe, a tak ctižádostivý, že ve mně probouzí vzrušení.
Baví mě Tvá chůze, když Tvé kroky míří ke mně a zkracují vzdálenost mezi námi. A já očekávám, co přijde, až nebude vůbec žádná.
Baví mě to napětí, které cítím, kdykoli jsme ve společné místnosti – i když plné lidí, přesto sami dva.
Jsou možné pouze dva konce, tohohle všeho.
Buď se má očekávání vyplní
a já jednoho dne objevím Tvá skrytá tajemství,
vzájemné dotyky budou zaplňovat společně trávené chvíle,
naše rty se budou přibližovat několikrát denně a možná pokaždé jinak, výsledkem však bude vždy polibek.
Tvůj pohled už nebude jediný, kdo mě bude svádět – ale svádět mě bude celé Tvé tělo.
Tvé kroky už nebudou směřovat jen ke mně, ale budu je slýchat i jak šlapou kolem mě i jak odcházejí ode mě (to je budu nenávidět). Nikdy je však ve své mysli už neuslyším jít za jinou ženou.
Sami dva už nebudeme muset sdílet místnost s ostatními, bude nám souzeno mít ji jen pro sebe…
Nebo se stane pravý opak a Ty se přede mnou zavřeš
a nedovolíš mi objevovat už Tvá tajemství,
ani slýchat Tvé kroky, které si budou udržovat takovou vzdálenost,
abych se Tě nemohla dotýkat
a naše rty se už nikdy nepřiblíží,
stejně jako naše pohledy se už nikdy nestřetnou,
protože my dva už nebudeme společně sdílet stejnou místnost ani sami dva, ani s ostatními lidmi.
Je lepší žít v nejistotě, která je přijatelná, protože z určitého pohledu může být jistotou,
než se dozvědět pravdu, která se mi nelíbí?
Co myslíš?
24.5.2008