Zpověď
Zpověď
Pořád na něco čekám, v něco doufám, vymýšlím fantazie. Pozoruji svět kolem sebe a i to, co stojí přímo vedle mě, vidím z dálky. Do té opravdové dálky se ani nesnažím dívat. Možná ze strachu, že bych tam nic neviděla.
Stojím na místě, protože vím, že když udělám krok, může to být zrovna ten, který je špatným směrem. A tak jen stojím a dívám se. Dívám se na lidi, kteří prochází mým životem, někteří se na mě dívají, někteří se dotýkají, ale většina z nich mě jen míjí. Bez pohledu, bez úsměvu, bez doteku, bez zájmu.
A pak, když ses na mě podíval Ty, a mě se podlomila kolena, věděla jsem, že už bez Tebe nemohu být úplná. Že bez Tebe půjdu svým životem osamělá, a že se nebudu umět radovat. Dodáváš mi sílu jediným svým úsměvem, dodáváš mi klid jediným svým objetím. Jsi mi prostě souzený a já to vím. Ty to také cítíš, tím jsem si jistá. Jen se tomu bráníš z nějakého důvodu, který já nechci do detailu znát.
Chtěla bych jít dál. Chtěla bych s Tebou lítat v oblacích, chtěla bych se k Tobě tulit, kdykoli se mi zachce, chtěla bych Tě políbit a vidět v Tvých očích touhu, která by patřila jenom mě. Chtěla bych vědět, že ve společnosti, v prostoru plném žen, se díváš jenom po mě, že nezmeškáš jakoukoli příležitost, abys mi mohl být nablízku. Chci vědět, že jediné, po čem toužíš je mě znovu vidět a jediné po čem toužíš, když mě vidíš, je dívat se mi dlouze do očí, protože když se díváme jeden druhému do očí, připadá mi to jako bychom padali ze skály. Věděli, že dopadneme a proto si vychutnávali každou desetinu vteřiny.
Cítíš to tak, viď? – Tak to cítíš stejně jako já.
26.5.2008